Historie podle Dona Millera

V roce 1964, po čtyřech letech postgraduálního studia a menších profesionálních angažmá v Miláně, Berlíně a Vídni, a s rostoucí rodinou, jsem potřeboval „stálé místo“. Měl jsem štěstí, že jsem získal místo učitele zpěvu (později profesora zpěvu) na Syracuse University (SU), kde jsem pak spokojeně zůstal téměř 25 let. K výhodám, které jsem na severu státu New York našel, patřila blízkost Tri-Cities Opera, uznávaného souboru v nedalekém Binghamtonu, kde jsem zpíval hlavní role ze standardního repertoáru. Ještě větším štěstím bylo, že SU zahájila iniciativu podle vzoru nedávno založené Voice Foundation, která využívala nejmodernější technologii pro výzkum v laryngologii, logopedii a přinejmenším potenciálně i ve výuce zpěvu. Během svých dřívějších let v Evropě jsem se věnoval svému zájmu o jazyky a začal se hlouběji zabývat fonetikou (tvorbou hlásek řeči), což mě pak přivedlo k zájmu o akustiku a vědu o hlase. V laboratoři SU jsme my učitelé zpěvu dostali možnost pozorovat při zpěvu své hlasivky pomocí videostroboskopie, což byla v té době neobvyklá příležitost.

V souvislosti s iniciativou Voice Foundation na SU přišla jako postgraduální studentka učitelka zpěvu Jo Estill. Jejím úkolem bylo zkoumat vztah mezi vědou o hlase a zpěvem, což byl zájem, který jsme spolu sdíleli. Jo a odborník na výzkum řeči Ray Colton nabídli týdenní letní workshop, který zájemcům poskytl úvod do tématu; účastníci přicházeli převážně z prostředí mimo univerzitu. Jo a já jsme vedli podnětné diskuse a postupně jsem si našel cestu na první sympozia Voice Foundation v New Yorku.

V týchž letech, koncem 70. let, jsem byl angažován jako basový sólista pro provedení oratoria na Calvin College v Grand Rapids a seznámil se s pedagogem Richardem Millerem z Oberlin Conservatory, který zpíval tenorové sólo. Pozval jsem Millera, aby vedl workshop na SU, a když jsme se spřátelili, dozvěděl jsem se o jeho dlouhodobé spolupráci s Harmem Schuttem, otolaryngologem a výzkumníkem fyziologie hlasu v nizozemském Groningenu. Shodou okolností byl Groningen také místem, kde vážený hlasový pedagog William Vennard spolupracoval s vědcem v oboru hlasu Janwillemem van den Bergem, autorem myoelasticko-aerodynamické teorie tvorby hlasu. Právě z doby strávené s van den Bergem čerpal Vennard základ pro svou vysoce ceněnou knihu Singing: The Mechanism and the Technic. V roce 1982 jsem se proto rozhodl navštívit prof. van den Berga, který mě pak seznámil se Schuttem. Oba mi potom zařídili, abych mohl strávit jarní semestr roku 1984 v Groningenu. A tak jsem své první tvůrčí volno strávil u dr. Schutteho, otolaryngologa. Tvůrčí volno jsem vnímal jako jedinečnou příležitost dozvědět se o vědě o hlase co nejvíce, a to s nezbytnou pomocí laryngologa, který měl oprávnění provádět invazivní zákroky.

Jeden takový zákrok, který chtěl Harm vyzkoušet, spočíval v zavedení poměrně tuhého katétru (původně určeného pro močové cesty!) zadní komisurou glottis, což umožnilo přímé měření rychle se měnícího subglotického a supraglotického tlaku. Několik dalších nizozemských kolegů tento experimentální protokol použilo při výzkumu řeči, ale náš měl být první systematickou aplikací na zpěvní hlas. (Pokud vím, ukázal se zatím také jako poslední.)

Upřímně řečeno, na polykání katétru jsem se netěšil a co nejdéle jsem se mu vyhýbal. Raději jsem se místo toho učil o dalších aspektech invazivních zákroků (tj. o videolaryngoskopii) a o Schutteho vlastní disertační práci o subglotickém tlaku. Schutte úspěšně měřil průměrný subglotický tlak pomocí jícnového balonku zavedeného nosem a spolknutého do jícnu, což je poměrně nekomplikovaná záležitost, která zní mnohem hůř, než ve skutečnosti je. Když jsme se konečně dostali k měření tlaku s tvrdým katétrem zavedeným zadní komisurou glottis, prvním výsledkem byl můj vytrvalý kašel a jen krátké úseky drženého tónu. Obával jsem se, že experiment selhal, ale pak jsem uviděl ‚krásné‘ zobrazení kmitajícího tlaku nad glottis a pod ní v těch několika okamžicích, kdy se fonaci podařilo udržet. Ve spojení s elektroglotografickým signálem (EGG), který ukazuje okamžiky uzavírání a otevírání glottis, byly výsledky docela uspokojivé. Abychom se při dalších experimentech vyhnuli záchvatům kašle, zjistili jsme, že nesmírně pomáhá 15 minut odpočinku po zavedení katétru. Před samohláskou jsem pak použil jakýsi zvuk [v], což dále pomohlo nastartovat plynulé kmitání hlasivek, které pak pokračovalo do držené samohlásky. Ten postup pro mě nikdy nebyl snadný, ale vrátili jsme se k němu ještě ve čtyřech dalších delších sezeních a dokonce se nám podařilo získat data od dalších dostupných profesionálních i amatérských zpěváků.

Výsledky těchto prvních experimentů byly velmi poučné. Tlaková data spolu s daty EGG ukázala, že v okamžiku uzavření glottis byl supraglotický tlak minimální, zatímco subglotický tlak byl maximální; základní akustický impulz byl tedy záporný a vytvářel vlnu zředění, nikoli stlačení. Tento výsledek odporoval tehdy běžnému vědeckému názoru. V té fázi dějin vědy o hlase vycházelo intuitivní chápání tvorby hlasu z předpokladu, že subglotický tlak v uzavřené fázi glottis stoupá a způsobí, že se hlasivky prudce rozevřou (otevřená fáze), čímž v okamžiku otevření glottis vzniká sled tlakových vln, který vytváří kvaziperiodickou základní frekvenci. Předpokládalo se, že akustická tlaková vlna začíná stlačením neboli kladným impulzem, který dodává akustickou energii znělosti. Van den Berg naše závěry bohužel nepodpořil a o dva roky později zemřel, aniž by tuto otázku vyřešil.

Ukázalo se však, že s tuhým laryngeálním katétrem jsme ještě úplně neskončili. Schutte dobře znal vynikající profesionální sopranistku, která byla ochotna náš experiment vyzkoušet s odůvodněním, že když to zvládnu já, zvládne to i ona. Zdálo se logické, že addukce hlasivek bude ve ‚falzetovém‘ rejstříku typickém pro klasický ženský zpěv ze své podstaty menší než u operního mužského hlasu, u něhož se vysoká poloha tvoří v jakémsi upraveném ‚hrudním‘ rejstříku. Katétr v zadní komisuře by proto měl při fonaci představovat menší překážku. To se potvrdilo a katétr jí v celém rozsahu zpěvního hlasu nečinil velké potíže. Obzvlášť překvapivé zjištění z jejích dat bylo toto: rozkmit supraglotického tlaku mezi vrcholy zahrnoval krátkou fázi, kdy tento tlak na okamžik převýšil tlak subglotický, což naznačovalo, že se proudění vzduchu glottis na okamžik obrátilo. Toto naprosto nečekané zjištění mi vnuklo nápad.

Jako přednášející jsem debutoval o rok dříve na sympoziu Voice Foundation v červnu 1984, kde jsem informoval o slibných zjištěních z našich experimentů s van den Bergem. Následujícího roku ohlásil Gunnar Fant, velikán výzkumu v oblasti vědy o hlase, konferenci na ostrově Gotland v Baltském moři. Pozváni byli přední mezinárodní vědci a klinici v oboru hlasu, mezi nimi Ingo Titze a Johan Sundberg, které jsem obdivoval ze sympozií Voice Foundation i z jejich publikovaného výzkumu. Pozváni byli také významný odborník na výzkum řeči Martin Rothenberg, kterého jsem poznal jako kolegu na SU, a Harm Schutte. Od pozvaných se očekávalo, že vystoupí s přednáškou. Napadlo mě, že naše měření subglotického a supraglotického tlaku by mohla být této skupiny hodna, a navrhl jsem, že napíšu příspěvek, který Harm přednese. Přestože organizátoři návrh přijali poněkud neochotně, příspěvek byl dobře přijat, Fant ho dokonce zvlášť zmínil, a následně vyšel tiskem. Bylo mi už přes padesát a měl jsem pocit, že jsem se opožděně vetřel na večírek „velkých kluků“.

Harm Schutte a já jsme v plodném zkoumání zpěvního hlasu pokračovali dalších 25 let, každoročně jsme přispívali na sympozia Voice Foundation a publikovali řadu článků v recenzovaných časopisech. V roce 1987 jsem se vzdal profesury na SU a přestěhoval se do Groningenu, abych se mohl na plný úvazek věnovat vědeckému výzkumu. Hluboce mě zajímalo zejména to, jak by se moderní technologie dala využít v praktické výuce zpěvu ve studiu.

V 90. letech se počítač dostal do úvah groningenské laboratoře pro výzkum hlasu, ale já mu nevěnoval velkou pozornost. Vlastně jsem si, narozen v roce 1933, byl docela jistý, že jsem už za věkem, kdy bych se kdy začal zabývat počítači. Díky Harmu Schuttemu, který mě procesem učení trpělivě provedl, jsem však brzy změnil názor. Osobní počítače se zhruba v té době vyvinuly do té míry, že dokázaly provádět spektrální analýzu v ‚reálném čase‘ a poskytovat tak okamžitý doklad o tom, jak ladění formantů ovlivňuje relativní sílu harmonických hlasového zdroje. (Formanty jsou proměnlivé dominantní rezonanční frekvence vokálního traktu, které vytvářejí jednotlivé samohlásky.) Univerzitní nemocnice v Groningenu poskytla Harmovi prostředky na vytvoření počítačového programu (v MS-DOS), který by současně zobrazoval a zaznamenával signál mikrofonu, spektrální analýzu a signál elektroglotografu (EGG).

Toužil jsem tento nový technologický nástroj představit učitelům zpěvu, a tak mě zpočátku překvapilo, že naše prezentace na sympoziích Voice Foundation, jak se zdálo, vzbuzovaly mezi účastníky jen malý zájem. Například jsme označili „ladění formantů“ za klíčový praktický prostředek, jímž zkušení zpěváci úpravami rezonancí vokálního traktu úspěšně zvládají nástrahy „passaggia“ při tvorbě vrcholných operních výšek. Základní problém vychází z toho, že jak se se stoupající základní frekvencí zvětšují rozestupy mezi harmonickými, technologie pro automatické určování formantových frekvencí postupně selhává. Když jsme však ukázali, že formantové frekvence lze přesto spolehlivě, i když ne přesně, určit šikovným použitím vocal fry, setkala se tato zpráva s lhostejností. Taková reakce se možná dala čekat, protože odbornost učitele zpěvu se projevuje v tom, že požadovaný výsledek slyší, nikoli v tom, že vidí vizuální zobrazení harmonických hlasového zdroje. Přesto jsem se rozhodl v tomto směru výzkumu pokračovat, protože se v mé vlastní praktické výuce ukazoval jako velmi slibný. A přestože se velká skupina učitelů zpěvu nadšeně nehrnula, u několika z nich se objevil nadšený a hluboký zájem.

Jim Doing, mladý americký tenorista, který v roce 1996 žil v Nizozemsku a kterému jsem příležitostně dával hodiny zpěvu, získal místo učitele zpěvu na University of Missouri. Jim byl prvním profesionálním zpěvákem, který v našich společných hodinách záměrně využíval vizuální zpětnou vazbu pro ladění formantů. Když se ho zeptali na jeho „výzkumné zájmy“, zmínil naši práci na ladění formantů a univerzita nabídla, že takový výzkum bude financovat. Část prostředků byla použita na to, aby mě i s objemným přístrojovým vybavením vyslali pracovat s Jimem a jeho studenty na několik týdnů, které se ukázaly jako úspěšné. Vzpomínám si, že Jim měl zejména jednoho studenta tenoristu s pozoruhodným hlasem, který krásně předváděl klíčový manévr v „passaggiu“, umožněný informovaným laděním formantů.

Shodou okolností byl John Stuart, můj přítel, tenorista s významnou operní kariérou, který se usadil na Washington University v St. Louis, členem přípravného výboru nadcházející celostátní konference National Association of Teachers of Singing (NATS), konané každé dva roky. John znal mou práci a navrhl, aby dostala místo v programu. A tak jsme Jim Doing, jeho hvězdný student a já jeli z Kansas City v Missouri do St. Louis a celou cestu jsme v autě zkoušeli naši odpolední prezentaci. Ohlas byl pozitivní. Známý barytonista Ron Hedlund prohlásil, že chce program VoceVista pro University of Illinois (UIUC), a Dan Ihasz, mladý zpěvák vyučující na SUNY Fredonia, projevil nadšení a zahájil léta trvající proces, během něhož si osvojil jeho využití ve výuce ve studiu i ve své vlastní pěvecké technice. Dan dodnes používá program VoceVista se svými studenty zpěvu a pedagogiky ve Fredonii, z nichž někteří si nyní budují vlastní úspěšné kariéry.

Byl tu také Garyth Nair, sbormistr, učitel zpěvu a pedagogický výzkumník na Drew University v Madisonu (New Jersey), který patřil k prvním uživatelům internetu a propagoval nové technologie. S Garythem jsem se seznámil v roce 1997 na sympoziu Voice Foundation, kde jsem představil původní program VoceVista. Po tomto prvním setkání jsme se rozhodli spolupracovat na tom, aby byl software pro učitele zpěvu uživatelsky přívětivější. Prvním krokem bylo zajistit jeho kompatibilitu s Microsoft Windows, tehdy novým operačním systémem. Garyth byl už dříve v kontaktu s americkým inženýrem Richardem Hornem, který na internetu zveřejnil bezplatný program pro spektrální analýzu. Stačil jednoduchý e-mailový dotaz a Horne souhlasil se schůzkou, na které jsme probrali program VoceVista. Mělo však dojít ještě k jednomu zvratu. Kromě spektrální analýzy jsem doufal, že do softwaru přidám i elektroglotografické funkce (od firmy Glottal Enterprises Martina Rothenberga). A tak to byl Richard Horne, kdo následně integroval akustický signál i signál EGG do původní verze programu VoceVista pro Windows.

Vážnou překážkou širšího využití systému VoceVista však nadále zůstávala vysoká cena EGG, který byl v té době navržen a dostupný pouze pro lékařské účely. Po určitém pátrání se Schuttemu podařilo najít vynalézavého nizozemského inženýra jménem Gerrie Goeree, který znovu sestrojil a osobně vyráběl jedinečný VoceVista EGG s vynikajícím průběhem signálu, a to vše za cenu, kterou si zpěváci a učitelé zpěvu mohli dovolit.

Následující desetiletí přineslo zdokonalení našeho softwaru, především díky tomu, že Richard Horne do programu VoceVista začlenil svůj vlastní software pro spektrogram. Tato nová technologie umožnila sledovat rezonanční úpravy zpěváka v reálném čase, a tím i promítat signály publiku, které tak mohlo vidět změny přesně ve chvíli, kdy je zpěvák prováděl. V červnu 2007 jsme pak pozvali pedagoga Scotta McCoye, autora knihy Your Voice, an Inside View, aby vedl vůbec první „propojený mistrovský kurz“ pro několik studentů Dana Ihasze ve Fredonii. Kurz měl velký úspěch a Scott začal program později toho léta sám používat.

Věděl jsem, že Scott dříve vydal vlastním nákladem knihu Your Voice, která uvádí do akustických a fyziologických základů hlasové pedagogiky, a začal jsem program VoceVista vnímat jako rozšíření a praktickou realizaci vědy o hlase obsažené v jeho knize. Scott, nedávno zvolený za příštího prezidenta NATS, měl mít vliv na náplň bienální konference v Nashvillu v roce 2008, a tak učinil odvážné rozhodnutí zahájit konferenci propojeným mistrovským kurzem s programem VoceVista. Díky tomuto vývoji jsem uviděl důležitou příležitost, ne-li povinnost, napsat knihu, která by mohla sloužit jako rozšířená příručka k používání programu VoceVista a EGG, a to včas, aby byla k dispozici na konferenci NATS. Zeptal jsem se Scotta, zda by ji redigoval a vydal, a on bez váhání souhlasil. Začal jsem tedy pracovat na konceptu knihy Resonance in Singing.

Samotné psaní knihy Resonance in Singing probíhalo hladce, protože většinu obsahu jsem už zpracoval v sérii publikovaných článků, z nichž vzešla moje disertační práce k titulu Ph.D. v lékařských vědách (Univerzita v Groningenu, 2000) s názvem Registers in Singing: Empirical and Systematic Studies in the Theory of the Singing Voice. Scott se ukázal jako vstřícný a pohotový redaktor, přestože zároveň zastával plný úvazek na fakultě Westminster Choir College a vykonával funkci prezidenta NATS. Ačkoli mé psaní na chvíli přerušila akutní operace slepého střeva na jaře 2008, kniha byla hotová včas pro konferenci v Nashvillu, kde měl být propojený mistrovský kurz s programem VoceVista úvodním bodem plenárního programu.

Myslím, že lze s jistotou říci, že jen málokdo z publika plně porozuměl tomu, co bylo v onom zkráceném mistrovském kurzu předvedeno, ale propojení pedagogiky s vědou o hlase bylo zřejmé. Malá skupina zainteresovaných učitelů zpěvu (přezdívali jsme si „Fryers“ podle používání vocal fry k vyhledání formantů) si nadále vyměňovala informace a poznatky a propagovala naše bienální workshopy o fyziologii a akustice zpěvu (PAS) v San Antoniu, Stockholmu a Las Vegas (po předchozích workshopech v Groningenu a Denveru).

Základní software pro akustickou analýzu doplněný o EGG se stal známým jako VoceVista Pro a spolu s knihou Resonance in Singing je dodnes důležitým nástrojem pro učitele zpěvu po celém světě. Je základem brzy vydané doktorské disertace Stephena Robertsona, vedoucího hlasových studií na Royal Conservatoire of Scotland. Ta se zabývá tím, jak program využívá při výuce studentů, a také analyzovanými daty od úspěšných profesionálů na mezinárodní operní scéně.

Přestože program VoceVista získával ve světě hlasové pedagogiky na oblibě, čekalo ho další období změn. Bodo Maass, který vytvořil program Overtone Analyzer, nabídl, že software VoceVista aktualizuje a vylepší a k základnímu zvukovému signálu a signálu EGG přidá videosignál spolu s dalšími technologickými novinkami. V současnosti (leden 2020) jsme v cílové rovince k hotovému produktu a navíc probíhá rozsáhlá redakce druhého vydání knihy Resonance in Singing, aby odpovídalo aktualizacím programu VoceVista Video Pro.